Představte si, že někdo v Británii si dal tu práci a údajně vědeckou metodou došel k závěru, že je zapotřebí 1200 000 komárů k tomu, aby z jednoho lidského těla vysáli kompletně všechnu krev. Jak dlouho by taková hostina trvala, tato jistě seriózní studie neuvádí. Empiricky je pokus obtížně ověřitelný, a tak si vystačíme s vědomím, že nesmíme dopustit, aby se na nás páslo v jeden moment 600 000 komárů. Ti by totiž vysosli 2,5 litru krve z celkových 5ti průměrných, a to už člověk umírá.
Modrá krev není výmysl
Jiná fakta o lidské krvi se naštěstí ověřit dají. Tak například víme, že krev je červená díky přítomnosti železa. Povídačkám o modré šlechtické krvi snad už dnes nikdo nevěří. A to je ale chyba. Země má svého šlechtice, tím je jistý druh kraba, tzv. Ostrorep americký, jehož krev místo železa obsahuje měď, a tedy skutečně modrou krev má. Víme také, že krev je tekutá, protože jejím hlavním úkolem je doprava živin a odvoz odpadních produktů, přičemž krevní řečiště má délku neuvěřitelných 10 kilometrů.
Máte-li Rh negativní, pořiďte si krevní konzervu
84% Evropanů má Rh+, ale u lidí pocházejících z mimoevropských zemí přesahuje počet jedinců s pozitivním Rh faktorem neuvěřitelných 99 %. Patříte-li k negativní menšině, stojí za úvahu (především pak při cestách po východní Asii), mít u sebe krevní zásobu. Naopak relativně bezstarostně může cestovat člověk s krevní skupinou AB+, protože ten je univerzálním příjemcem. Pravda, tahat se v batohem plným krevních konzerv je lahůdka jen pro těžce paranoidní jedince. Nabízí se totiž mnohem elegantnější řešení, a to jezdit na výlety v partě a nejlépe za ruku s majitelem krevní skupiny 0-, to je totiž univerzální dárce, jinými slovy ten nás vždycky zachrání. Pokud tedy dřív neuteče.
Nejstarší skupina je 0, nejmladší AB
Počátky vývoje krevních skupin sahají desetitisíce let do historie lidstva, konečné rozdíly v krevních skupinách jsou výsledkem schopností člověka reagovat na změny prostředí a dostupné potravy v průběhu vývoje lidského rodu. Podle evolučních biologů je nejstarší skupinou 0, která je stará minimálně 40 000 let a dodnes je nejrozšířenější krevní skupinou na světě. Skupina A je údajně stará 25 000 - 15 000 let a vznikla adaptací lovců na zemědělství a chov domácích zvířat. Tato skupina převažuje v dnešní Evropě. Skupina B vznikla před 15 000 až 10 000 lety u potomků asijských nomádů, kteří se museli adaptovat na chladnější klima a dodnes má v Asii největší zastoupení. Nejnovější a také nejvzácnější skupinou (pouze 5%populace) je skupina AB, která vznikla promísením obyvatel Kavkazu s krevní skupinou A a Mongolů s krevní skupinou B.
Na vedoucí pozice si Japonci vybírají lidi s krevní skupinou 0
Asiaté, obzvláště pak Japonci a Korejci, přikládají krevním skupinám velkou váhu. Věří, že typ krve definuje povahové rysy člověka. Věří tomu dokonce natolik, že se s takovým dotazem běžně setkáte i při pracovních pohovorech. (0 - rozený vůdce, kreativní, společenský, sebevědomý, oblíbený. A - citlivý, tichý, umělecky založený, perfekcionista. B - individualista, cílevědomý, vytrvalý, dotahuje do konce. AB - rozpolcený, může být plachý i sebevědomý, důvěryhodný a pomáhá rád druhým.)
Vědci se zase domnívají, že krevní skupina je klíčem k imunitnímu systému člověka, protože má pod kontrolou vlivy různých virů, bakterií, infekcí, chemických látek, stresu. Původní americké obyvatelstvo mělo téměř výhradně krevní skupinu 0, kromě kanadských kmenů, jejichž příslušníci měli velmi často A, a Eskymáků buď s AB, nebo s A. Mohla to být i čirá náhoda, ale ukázalo se, že lidé s krevní skupinou AB jsou až neuvěřitelně odolní vůči choleře. Méně odolní jsou nositelé krevní skupiny A, ještě méně nositelé B a úplně nejméně ti se skupinou 0. V zatuchlých špinavých ulicích zalidněné Evropy se tak alely A i B našeho genu skvěle šířily. Alela 0 se v Evropě udržela zřejmě proto, že lidé s krevní skupinou 0 o trochu hůř dostávají malárii, a navíc byli méně náchylní k syfilis. Podle některých teorií syfilis připlula do Evropy – stejně jako brambory – až s Kolumbem . V Americe však řádila už dlouho předtím a je možné, že za tu dobu stačila vymýtit všechny alely A i B. Proto, když později dorazila cholera do Ameriky, neměl přírodní výběr už z čeho vybírat.
Proč dánský nositel Nobelovy ceny za medicínu odmítl fransfuzi
Statisticky každý čtvrtý z nás dostane alespoň jednou za život krevní transfuzi. Je proto na místě se ptát, zda-li je v dnešní době transfuze už zcela bezpečná. Na světě proběhne v průměru 107 milionů krevních odběrů od dárců ročně. Celá polovina odběrů přitom pochází z rozvinutých zemí, kde žije ale pouze 15% světové populace. Všechna odebraná krev by měla být podle doporučení WHO identifikována s krevní skupinou a testována minimálně na HIV, hepatitis B, C a syfilis. Bohužel však podle informací Červeného kříže 25 zemí není schopno tyto zásady dodržet, nebo je jejich testování minimálně nespolehlivé kvůli nedostatku kvalifikovaného personálu, nekvalitním testům a laboratořím.
Dánský vědec Niels Jerne, který se v roce 1984 podílel na Nobelově ceně za medicínu, na otázku, proč odmítl krevní transfuzi, odpověděl: "Krev člověka je jako otisky jeho prstů - nejsou dva typy krve, které jsou přesně stejné."
Možná vás stejně jako mě napadne, co se tedy vlastně může stát, když dostaneme při transfuzi krev, která není s naší zcela kompatibilní. Kromě rizika alergické reakce a infekce hrozí především akutní či opožděný hemolytický šok. Pacient dostane horečku, třas, obtížně dýchá, prudká reakce organismu může vyústit v poškození ledvin a k fatálním následkům. Pokud jste pes, máte výhodu, protože první transfuze je pro vás bez rizika, problémy mohou nastat až při druhé transfuzi, kdy už si příjemce stihl vytvořit protilátky. Pokud jste prase, tak bych se do transfuze s 16 krevními skupinami snad ani nepouštěla.
Přežije člověk se zvířecí krví?
První pokusy o transfuzi byly provedeny v Anglii a ve Francii už v 17. století. Jednalo se o výměnu krve mezi zvířaty. Za hlavního průkopníka je považován Jean-Baptiste Denis, který 19. 12. 1667 provedl transfuzi krve u šlechtice, který trpěl opakovanými záchvaty šílenství. Denis se domníval, že pacientova zuřivost je způsobena špatnou krví a rozhodl se, že ho zachrání krví z telete. První veřejná transfuze byla údajně úspěšná a pacient byl v pěti dnech prohlášen za duševně zdravého. O pár dní později však mladý Antonio zemřel. Na vině byly pravděpodobně další dvě transfuze, je ale rovněž možné, že se jen vyděsil k smrti, když se vynořil z podhladiny svého šílenství. Další neúspěchy následovaly a vyústili k zákazu transfuze v Anglii, Francii a Itáliii. Opravdový comeback transfuzí se šťasnými konci pak můžeme datovat až do 20. století. V tomto našem století nám všem přeju dostatek krve, pokud možno neprolité. Inspired by blood.